Velké historické drama se vrací na jeviště Janáčkova divadla!

BRNO - Sny… všichni je máme. Z našich snů se rodí říše i každodenní maličkosti, bez nich by nebylo nic… I premiéry této sezony v sobě nesou sen. V nové inscenaci Verdiho Dona Carlose je to sen o svobodě pro národ i jednotlivce.

 První operní premiéra roku 2019 patří dílu Giuseppe Verdiho, se kterým dosáhl jednoho z uměleckých vrcholů své tvorby. Don Carlos je mistrným spojením velkolepých sborových scén a intimního dramatu několika málo postav. To přímo předurčuje Dona Carlose k inscenování na jevišti Janáčkova divadla, které disponuje nejen prostorem, ale také vynikajícím sborovým tělesem. Inscenace v režii Martina Glasera a hudebním nastudování Jaroslava Kyzlinka je teprve čtvrtým uvedením Dona Carlose v historii brněnského divadla a poprvé v kompletní pětiaktové verzi.

 

Fakt, že milující nemohou dojít naplnění svého citu (mileneckého, manželského, rodičovského) je motorem mnoha oper. Naše postavy jsou ovšem kromě svých osobních dramat vystaveni tlaku, aby splnili svou povinnost vůči společnosti. A to je dnes velmi rezonující téma. Kde končí hranice mé osobní svobody a začíná odpovědnost vůči společnosti? A naši hrdinové ve vypjatých situacích řeší, zda ve prospěch celku, společnosti, řádu nebo ideje obětovat lásku nebo dokonce i život. Je to fascinující tím spíš, že sledujeme drama těch nejvýše postavených. A vidíme, že král Filip, královna Alžběta i princ Carlos mají z hlediska těch nejelementárnějších a zároveň pro život nejdůležitějších věcí práva menší, než „prostý smrtelník“.

Martin Glaser

 

Hlavní role ztvární sólisté Janáčkovy opery NdB i naši stálí hosté, jako jsou Luciano Mastro, Svatopluk Sem a Jiří Brückler, a k nim se připojí na brněnském jevišti tři nové tváře. Cesty slovenská sopranistky Lindy Ballové a brněnského souboru se protnuly poprvé při jejím úspěšném záskoku v roli Emilie Marty při našem hostování v Šanghaji, role Alžběty je však jejím debutem na jevišti Janáčkova divadla. Spolu s ní roli španělské královny nastudovala Charlotta Larsson, která patří k nejúspěšnějším švédským lirico spinto sopránům. Pravidelně účinkuje v předních skandinávských operních domech, jako jsou Královská švédská opery, Opera Göteborg, Malmö Opera, Královská dánská opera a Norská národní opera v Oslu. V rolích jako Violetta (La traviata), Pamina (Kouzelná flétna), Donna Anna (Don Giovanni), Rusalka, Mimi (Bohéma) sklidila řadu úspěchů, věnuje se také i současné tvorbě (Barber: Vanessa). Italský basista Federico Sacchi vystupuje v operních domech v Curychu, Benátkách, Neapoli či Paříži a jeho repertoár sahá od belcantových rolí až po vrcholná díla verismu. Věnuje se rovněž koncertní a písňové činnosti a je ceněným interpretem staré hudby. V brněnské inscenaci Dona Carlose ztvární spolu s Jiřím Sulženkem roli Filipa II.

 

Politické intriky, náboženství a zakázaná láska – tak by se dalo ve stručnosti shrnout jedno z vrcholných děl italského mistra Giuseppe Verdiho Don Carlos. Dílo inspirované dramatem německého básníka F. Schillera bylo pro skladatele završením umělecké etapy směřování k uzavřenému dramatu nejvyšších divadelních kvalit. Don Carlos je často označováno jako velká opera, ale jeho centrem je mistrovsky propracované komorní drama několika lidí, kteří se ocitnou uprostřed politické hry ovládané mocí mimo jejich dosah. I když se volně inspiroval historickými událostmi jako u všech Verdiho vrcholných děl je historie pouze rámcovým pozadím a na prvním místě se ocitá nadčasový příběh, psychologická propracovanost postav a mistrovské hudební zachycení jejich nejhlubších emocionálních stavů.

                Opera vznikla na objednávku z Paříže v rámci připravované Světové výstavy. Z nabízených námětů padla volba na hru německého dramatika Friedricha Schillera Don Carlos, Libreto začal psát francouzský dramatik Joseph Méry a po jeho smrti jej dokončil Camille du Locle. Libretisté z hry zachovali vše podstatné a přidali pro lepší pochopení první dějství – scénu ve Fontainebleau, kde je vylíčena láska Elisabetty a Carlose, kteří spolu byli původně zasnoubeni. Jejich dílem je také scéna autodafé ve třetím dějství. Rovněž změnili konec, neboť jestliže Schillerova hra končí slovy Filipa „Vykonal jsem svou povinnost. Nyní konejte vy svoji!“ poté, co předá Carlose do rukou inkvizice, v opeře se ještě zjevuje mnich – císař Karel V. – a unáší Carlose ze spárů inkvizice.

                Premiéra se konala v březnu 1867, to však pro skladatele zdaleka nebyl konec práce na tomto díle. Verdi se k Donu Carlosovi ještě několikrát v následujících sedmnácti letech vrátil, aby jej upravil pro italskou scénu. V naší inscenaci zazní ta verze, kterou Verdi sám považoval za konečnou – italská verze z roku 1886 o pěti aktech zahrnující scénu ve Fontainebleau.

 

 

 

Don Carlos

Opera o 5 dějstvích

 

Hudba                                   Giuseppe Verdi

Libreto                                  Joseph Méry a Camille du Locle

 

 

Hudební nastudování:         Jaroslav Kyzlink Dirigenti:                               Jaroslav Kyzlink, Ondrej Olos

Režie:                                     Martin Glaser Scéna:                                    Pavel Borák Kostýmy:                               Markéta Sládečková-Oslzlá Světelný design:                   Martin Špetlík

Sbormistr:                             Pavel Koňárek

 

 

Osoby a obsazení

Filip II.:                                  Jiří Sulženko, Federico Sacchi Alžběta z Valois:                 Linda Ballová, Charlotta Larsson Don Carlos:                          Luciano Mastro, Arturo Martín Rodrigo, markýz z Posy:  Jiří Brückler, Svatopluk Sem Princezna Eboli:                 Veronika Hajnová-Fialová, Michaela Šebestová

Velký inkvizitor:                 Martin Gurbal', Ondrej Mráz

Tebaldo:                               Andrea Široká, Eva Štěrbová

Hrabě z Lermy:                   Zdeněk Nečas, Martin Pavlíček

 

Sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB

 

 

Premiéra 2. února 2019, Janáčkovo divadlo

 

Reprízy: 3., 14., 23, a 24. 2., 2. 3., 7. 4. 2019

 

 

 

 

 

 

 

 

Inscenační tým

 

Jaroslav Kyzlink pochází z Brna, kde vystudoval dirigování sboru a orchestru na Janáčkově akademii múzických umění. Od roku 1992 působí v souboru Janáčkovy opery NdB: nejprve jako sbormistr, od roku 1996 jako dirigent, v letech 2001–2003 jako šéfdirigent a umělecký šéf. Se souborem Janáčkovy opery NdB nastudoval celou řadu insce­nací, pro Mezinárodní festival Janáček Brno připravil světovou premiéru původní verze Janáčkovy opery Výlet pana Broučka do Měsíce (2010). Brněnský soubor řídil na festivalech doma i v zahraničí včetně Japon­ska (2001, 2003). V roce 2003 navázal spolupráci s Operou Sloven­ského národního divadla, v letech 2004–2006 byl jejím šéfdirigentem. V roce 2008 nastudoval Gluckovu operu Orfeo ed Euridice pro Sloven­ské národní divadlo v Bratislavě a Teatr Vielki ve Varšavě. V roce 2010 dirigoval první uvedení opery E. W. Korngolda Mrtvé město v Dánské národní opeře v Kodani a nastudováním Smetanovy Hubičky se vrátil na operní festival v irském Wexfordu. V roce 2011 nastudoval Dvořá­kovu Rusalku v Bonnu a v Novém národním divadle Tokio. V roce 2012 připravil nové inscenace Rusalky pro Národní divadlo Brno a Její pas­torkyně pro Slovenské národní divadlo. V roce 2013 nastudoval Verdiho opery Sicilské nešpory pro Národní divadlo Brno a Don Carlo pro Ná­rodní divadlo v Praze, kde v sezoně 2012/2013 působil jako šéfdirigent Opery ND. Na podzim 2013 se vrátil do Dánské národní opery k nastu­dování prvního provedení Janáčkovy Káti Kabanové v Dánsku a v roce 2014 do Nového národního divadla Tokio, kde připravil Korngoldovo Mrtvé město. V roce 2015 nastudoval v Národním divadle Mozartovu Kouzelnou flétnu, v roce 2016 Juliette (Snář) B. Martinů, v roce 2017 Berliozovo Faustovo prokletí a Verdiho Maškarní ples. Spolupracuje s mnoha symfonickými orchestry a je zván jako porotce dirigentských a pěveckých soutěží. Od roku 2006 jako pedagog externě spolupracuje s Hudební fakultou Vysoké školy múzických umění v Bratislavě. Od se­zony 2014/15 je šéfdirigentem Slovinského národního divadla v Lublani. Od září 2016 je hudebním ředitelem Opery Národního divadla v Praze.

 

Martin Glaser se narodil v roce 1974 v Sokolově. Začal studovat chemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, ale po dvou letech přestoupil na DAMU, kde absolvoval studia činoherní režie a dramatur­gie. Ještě během studií přijal v roce 1998 angažmá v činohře Jihočes­kého divadla v Českých Budějovicích, kterou pak od ledna 2006 vedl jako umělecký šéf. Od listopadu 2013 je ředitelem Národního divadla Brno. Během svého působení v Jihočeském divadle profiloval soubor jako moderní činohru ansámblového typu s důrazem na souhru he­reckých osobností a současnou dramatiku, která tvořila základní pilíř repertoáru. Řadu domácích i zahraničních her uvedl v české premiéře. Ve svých inscenacích se nejčastěji zabývá tématem hry, manipulace a moci (Havel – Odcházení, Shakespeare – Macbeth, Něco za něco, Hampton – Nebezpečné vztahy, Trier – Kdo je tady ředitel, Lausund – Benefice, Presňakovové – Hrát oběť, Maupasant – Miláček, Mastro­simone – Jako naprostý šílenci), víry a fanatismu (Schwab – Prezi­dentky, Slobodzianek – Prorok Ilja, Corneille – Polyeuktos) a rozpadem tradičních morálních hodnot (Zelenka – Očištění, Crimp – Misantrop, LaBute – Tlustý prase). Často se vrací i k tématu outsiderství, osamě­losti a vykořeněnosti (McDonagh – Osiřelý západ, Mrzák inishmaanský, Belbel – Mobil, Vedral – Kašpar Hauser, Egressy – Portugálie, Čechov – Tři sestry). Spolu s dramaturgyní Olgou Šubrtovou vytvořil úspěšný autorský tandem. Od roku 2005 se před stále vyprodaným hledištěm uvádí transkripce juvenilie Jaroslava Havlíčka Muž sedmi sester. Násle­dovala adaptace novely Nathanaela Westa pod názvem Utěšitel a se svým působištěm se rozloučil původní hrou Blackout. Velkému zájmu publika se těší i všechny hry a adaptace, které napsali pro otáčivé hlediště v Českém Krumlově. Pravidelně hostuje v divadlech v Praze, Brně, Ostravě, Olomouci, Liberci, Pardubicích a v Plzni. Za olomoucké nastudování Arabské noci Rolanda Schimmelpfenniga získal cenu Jose­fa Balvína, kterou uděluje Pražský divadelní festival německého jazyka nejlepší české inscenaci německy psané hry. Inscenace Nebezpečné vztahy byla oceněna jako nejpozoruhodnější umělecký počin přehlídky České divadlo v roce 2008. Zelenkovo Očištění bylo v cenách Nadace Alfréda Radoka vyhlášeno jako nejlepší uvedená nová česká hra. In­scenace Tlustý prase získala Cenu studentské poroty na pardubickém Grand festivalu smíchu. Havlovo Odcházení bylo vybráno na prestižní plzeňský festival Divadlo, Prezidentky a Mobil byly uvedeny na hradec­kém festivalu Divadlo evropských regionů. Pro činoherní jeviště NdB vytvořil inscenace Františákova Havla v zemi čeledínů, Havlíčkových Petrolejových lamp, Teror Ferdinanda von Schirach a Shakespearovo Něco za něco. S hudebními žánry se seznámil nejprve při režii muzikálů Funny Girl v plzeňském divadle a Malované na skle v budějovické či­nohře. Vyzkoušel si i operetu, když režíroval Piskáčkova Tuláka. První operní režií byl Verdiho Otello a následovala jediná Schumannova opera Genoveva, s brněnským souborem nastudoval Janáčkovu Její pastor­kyňu a Čajkovského Pikovou dámu.

 

Pavel Borák, brněnský rodák scénograficky činný od roku 1994. V roce 1999 absolvoval Difa JAMU. Při dosud více než 100 realizacích opakovaně spolupracoval s režiséry Matějem T. Růžičkou, Zojou Miko­tovou, J. A. Pitínským, Ondřejem Elbelem, Pavlem Šimákem, Martinem Glaserem a dalšími, od roku 2008 pravidelně spolupracuje s režisérem Romanem Polákem. Za scénu k inscenaci Moliérova Misantropa ve Slo­venském komorném divadle v Martině získal ocenění DOSKY za nejlep­ší scénografii sezony 2009/2010 na Slovensku, scéna pro představení Bratia Karamazovovci získala nominaci na cenu Dosky 2013. Stejně jako scéna pro drama Nevesta hol v roce 2015. V NdB vytvořil scé­nografie pro opery Bludný Holanďan a Její pastorkyňa, na repertoáru jsou též představení Petrolejové lampy a Teror v režii Martina Glasera. V NdB oceňuje vstřícnost a profesionalitu zdejších dílen, která vysoce přesahuje průměr mnohých českých i slovenských divadel. Výběr z re­alizací: Hedda Gabler, Arkádia, Nevesta hol, Buddenbrookovci, Mer­cedes Benz, Herodes a Herodias, Tri sestry, Triptych, Bratia Karama­zovovci, Bačova žena – vše režie Roman Polák, SND Bratislava; Láska na Kryme, režie Marián Amsler, Divadlo Astorka; Korzo 90’ Bratislava, Potkany, režie R. Polák, DAB Nitra; Víra, láska, naděje, režie: Kamila Po­lívková, Divadlo Komedie, Praha; Ucho, režie: Ondřej Elbel, HaDivadlo, Brno; Tvář v ohni, režie: Martin Tichý, Divadlo F. X. Šaldy, Liberec; Smrt Hippodamie, režie: J. A. Pitínský, Městské divadlo Zlín; Hvězdy nad Baltimore, režie: J. A. Pitínský, Divadlo Husa na provázku, Brno; Romeo a Julie, režie Pavel Šimák, Horácké divadlo Jihlava; Ředitelská lóže, re­žie: Ondřej Elbel, HaDivadlo, Brno; Večer tříkrálový, režie: Roman Polák, Městské divadlo Brno; Murlin Murlo, režie: Pavel Šimák, Divadlo Husa na provázku; Jeden den Ivana Děnisoviče, režie: M. T. Růžička, Divadlo v 7 a půl, Brno; Calandriáda, režie: Zoja Mikotová, Městské divadlo Zlín; Divá Bára, režie M. T. Růžička, Divadlo v 7 a půl, Brno; Faidra, režie: Martin Tichý, Činoherní studio Ústí nad Labem. Inspiraci čerpá pokud možno všude, kromě divadla.

 

Markéta Sládečková-Oslzlá absolvovala v roce 2000 JAMU, kde stu­dovala scénografii v ateliéru Jána Zavarského. Několik let externě spolupracovala s Českou televizí jako asistentka architekta při natáčení seriálu Četnické humoresky v režii Antonína Moskalyka a Černí baroni (režie Juraj Herz). Později se začala věnovat především činoherní scé­nografii. Působila v mnoha divadlech v Česku a na Slovensku. Opako­vaně spolupracovala např. s režisérem Martinem Tichým, pro kterého vytvořila scénu a kostýmy k inscenaci Arabská noc, za kterou byla v roce 2005 nominována na cenu Alfréda Radoka. Častá je také její spolupráce s režisérem Wiliamem Dočolomanským a jeho mezinárod­ním souborem Farma v Jeskyni. Vytvořila např. výpravu k inscenaci Waiting room, která se dodnes hraje v experimentálním prostoru NOD v Praze, a také kostýmy k jejich nejnovější inscenaci Informáto­ři – Whistleblowers (2014 Divadlo Ponec). V Národním divadle Brno se poprvé pracovně setkala s Břetislavem Rychlíkem při inscenaci Gazdina roba v Mahenově činohře, pro kterou navrhla kostýmy. Od té doby s ním spolupracuje pravidelně – z poslední doby např. výprava pro Cenu facky autora Karla Steigerwalda ve Slováckém divadle v Uher­ském Hradišti. V Divadle Na zábradlí navrhla kostýmy pro inscenaci Jiřího Havelky Šílenství a v roce 2015 s Rastislavom Ballekom spolu­pracovala na Anamnesis. Ve stejnou dobu měla v Ostravském divadle loutek premiéru J.A.K. v režii Martina Tichého pro kterou rovněž na­vrhla kostýmy. Příležitostně se věnuje prostorovému designu, v roce 2014 např. vytvořila podobu české expozice na Mezinárodním knižním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem.

 

Martin Špetlík vystudoval Gymnázium Jana Palacha v Turnově, kde byl přítomen zformování amatérského divadelního souboru, v němž od roku 1996 působil i jako osvětlovač. Po maturitě byl přijat na Fa­kultu architektury ČVUT v Praze. Univerzitního studia v druhém roce zanechal a po sérii obskurních zaměstnání se navrátil k divadlu. V roce 2003 pracoval jako osvětlovač v Dejvickém divadle, v roce 2004 na­stoupil do Švandova divadla na Smíchově na pozici mistra scénického osvětlení. Během tohoto angažmá spolupracoval i s dalšími divadelní­mi skupinami, např. Divadlo Continuo. V roce 2007 na vlastní žádost odešel ze Švandova divadla a od té doby pracuje jako light designer na volné noze. Spolupracoval mimo jiné s následujícími divadelními skupinami: Compagnie Decalages (CZ/FR), Teatr Novogo Fronta (RUS/CZ), Krepsko (FIN/US/CZ), Spitfire Company (CZ), Divadlo Continuo, Silo Theatre (NL), Debajehmujig Theatre Group (CAN). Specializuje se na fyzické či taneční divadlo a na site‑specific, případně objektové a vizuální divadlo. Z pedagogických zkušeností lze zmínit několika­měsíční působení v kanadské indiánské rezervaci Wikwemikong, kde krom instalace scénického osvětlení pořádal workshopy light designu. Přednášky vedl mimo jiné i na Berlínské Die Etage. V roce 2011 vedl osmidenní seminář Světlo a tma na festivalu Jiráskův Hronov.

(niv)